Medailonky našich klientů

Vážení klienti,

rádi bychom Vás informovali, že zde budeme každý měsíc zveřejňovat osobní příběhy našich klientů, tzv. medailonky. Rádi bychom tím demonstrovali, že i nevidomí a slabozrací lidé žijí normální život, jsou schopni samostatně fungovat a leckdy jsou jejich osobní příběhy velmi zajímavé a inspirativní. :)

 

Medailonky jsou řazeny za sebou, ten nejnovější je vždy první.

Doufáme, že Vás zaujmou. Na našem facebooku vzbudily velký ohlas.

 

 Vaše TyfloCentrum :)

 

Listopad 2018

Jméno: Věra Metelková

Věk: 43

Metelkova.jpg (4.46 MB) 

Už jako malá holka předškolního věku, jsem si stěžovala, že špatně vidím na dálku. Doma ani ve školce tomu nikdo nevěnoval pozornost. Problémy přišly při nástupu do první třídy, kdy jsem špatně viděla na tabuli, a proto byl i prospěch horší. Podnět na vyšetření dala škola. Šla jsem tedy k očnímu lékaři, kde mi předepsali brýle na dálku a jinak se to neřešilo, prý by to mělo být dostačující.

Můj zrak i přes nošení brýlí nebyl dobrý, cítila jsem, že něco není v pořádku. Rodina mi neustále nevěřila. V pozdějším věku na druhém stupni ZŠ, jsem zjišťovala, zda je možná nějaká operace. S rodinou jsme šli k lékaři, a ten nám sdělil, že operace nepomůže. Léčba byla neúplně vystihnuta a došlo k určitému zanedbání.

Po základní škole jsem nastoupila na učiliště obor kuchař. Toto studium jsem úspěšně dokončila i bez pomoci kompenzačních pomůcek. Vždy, když jsem zjišťovala dostupnost kompenzačních pomůcek, bylo mi řečeno, že jsou jen pro nevidomé.

Po vyučení jsem nastoupila do zaměstnání. Vykonávala jsem profesi pekařky. Trochu mě trápil můj handicap, v tom slova smyslu, že můj zrak není stoprocentní. Proto již v dospělosti jsem začala bádat a zajímat se o nějakou možnou léčbu. Zjistila jsem, že je možná léčba laserem, která se prováděla v Brně a Praze. Domluvila jsem si termín a jela do Prahy na konzultaci a vyšetření. Po vyšetření mi primář sdělil, že je možná operace, nikoliv však laserem, ale vložením umělých čoček. Operaci jsem podstoupila. Výsledek operačního zákroku byl velmi úspěšný a já mohla na šest let odložit brýle.

Tato životní etapa byla moc fajn. Po šesti letech z nejasných důvodů jsem přišla o zrak levého oka. Musela jsem zpět do Prahy, kde jsem podstoupila další operaci. Oko se podařilo zachránit, i když už není plnohodnotné a musím docházet na pravidelné kontroly. Postupem času se mi horší zrak i u pravého oka. Moje prognózy do budoucna jsou velmi nejisté.

V současné době funguji v organizaci SONS v Mostě, kde také žiju. Tato práce mě velmi naplňuje, pomáhám lidem, kteří jsou na tom podobně, mnohdy i hůře než já, co se zraku týče. Přestože nemám své vlastní děti, dala jsem svou lásku dětem v mém nejbližším okolí.

Myslím si, že jsem soběstačný člověk. Mám ráda různé soutěže. Aktivně se věnuji zvukostřelbě v ústeckém TyfloCentru. Ráda se účastním různých akcí, kde se setkáváme s přáteli. Blízká je mi i technologie, aktivně využívám počítač.

Když mě osloví člověk, který má problém se zrakem, nebo ho trápí něco jiného, z vlastní zkušenosti vím, že je důležité problém řešit a mít podporu rodiny, přátel a okolí.

Pokud je to v mých silách, ráda pomohu a podpořím.
Závěrem bych se s vámi chtěla podělit o větu, která je mi příkladem: ,,Co tě nezabije, to tě posílí‘‘.

 

Říjen 2018

Jméno: Marcela Kuricová

Věk: 48

 

_DCS1674.jpg (6.46 MB) 

 

Osobní příběh: 

Když jsem se narodila, měla jsem zrak v naprostém pořádku. Měla jsem běžné dětství, nastoupila do mateřské školky. V pěti letech jsem onemocněla diabetem a od samého začátku jsem si musela aplikovat inzulín. Nicméně zrak byl stále v pořádku.

Problémy nastaly v pozdějším věku.  Ve třetím ročníku na učilišti obor prodavačka, kdy jsem šla na běžnou oční kontrolu, mi lékaři sdělili, že mám trhlinky na sítnici, které byly způsobeny následkem diabetu. Podstoupila jsem na doporučení lékařů léčbu laserem. Dostávala jsem však silnější dávky a došlo ke spálení sítnice. Přestala jsem vidět na levé oko a do roka i na pravé oko. Dovolání jsem nikde neměla, vždy mi bylo řečeno, že se to stává a jsou to rizika léčby. Přístup lékařů mi přišel arogantní.

 

I přes mojí nevidomost, jsem dodělala poslední ročník učiliště.  Toto období, bylo velmi těžké. Uzavřela jsem se do sebe, nezajímal mě okolní svět. Velkou oporou mi byla maminka, i když mi neustále vštěpovala do hlavy, že jiní nevidomí také vše zvládli a já to zvládnu také. Předhazovala mi i jmenovitě některé. Abych pravdu řekla, tak mi to nebylo moc příjemné a spíše jsem z toho byla smutná.

 

Po nějaké době mě začali navštěvovat mí spolužáci, kteří si dali za cíl, mě začlenit a nakopnout do života. Maminka s tím úplně nesouhlasila, měla o mě strach. Ale pro mě to bylo velmi přínosné a cením si této skutečnosti do dneška. V tu dobu jsem opět začala reagovat na lidi a oni na mě!

 

Po nějakém čase jsem si našla přítele, se kterým jsem se vdala a založila rodinu. Narodila se nám dcera Deniska. Péči o dceru jsem zvládala v pohodě, někdy i za pomoci manžela. Po třinácti letech společného života jsme se rozvedli, s manželem jsme si přestali rozumět. Dcera zůstala v mé péči, vše jsme zvládali a bylo nám spolu dobře. S dcerou máme pěkný vztah, pomáháme si, tak jak je potřeba a jak by to mělo být. 

 

Časem jsem se opět zamilovala a měla druhou svatbu, toto manželství i nadále trvá. Žiji v paneláku, kde bydlí i mí rodiče. Má maminka je velmi ochotná, a když je něco potřeba, mohu se na ní obrátit. Řekla bych, že žiju aktivním životem, scházím se s přáteli a kamarády, toto léto jsem byla s rodinou a přáteli v zahraničí na dovolené. Jsem milovnice zvířat, převážně lvů, ráda poslouchám hudbu a čtu.  Moje rada zní: lidé, kteří přijdou o zrak, potřebují dostatek času, aby se s problémem vypořádali a mohli se opět zapojit do života.

 

 

 

Září 2018

Jméno: Vladimír Krajíček

Věk: 64

IMG_20170821_134225.jpg (2.41 MB)

 

Osobní příběh: 

Narodil jsem se jako zdravé dítě v červenci roku 1954 v Trenčíně. Táta byl voják z povolání, takže jsme se několikrát stěhovali. Na sever Čech, do Terezína, jsem se dostal v sedmnácti letech.

Studoval jsem na litoměřickém gymnáziu a chtěl jsem na vysoké studovat kartografii, protože jedním z mých koníčků byly mapy.

Ale z nevysvětlených důvodů se mi „zbláznil“ imunitní systém a důsledkem byla mimo jiné postupná ztráta zraku.

K tomu, abych se naučil se svým postižením žít, mi pomohli členové tehdejšího Svazu invalidů manželé Procházkovi z Lovosic. Díky nim jsem se dozvěděl i o prázdninovém sociálně rehabilitačním kurzu v Praze, kde jsem se během osmi týdnů naučil to, co dnes učí Tyfloservis nebo RS Dědina.

Později jsem se přihlásil ke studiu na VŠE. Tehdy u nás ještě neexistovaly speciální kompenzační pomůcky, které studentům pomáhají dnes. Učil jsem se především z magnetofonových nahrávek.

Po získání titulu inženýr jsem řadu let pracoval jako programátor ve výpočetním středisku podniku Secheza Lovosice a využíval při tom jeden z prvních ozvučených počítačů u nás. Později však moje počítačové vybavení přestalo odpovídat požadavkům na práci s novými systémy, a tak jsem v roce 1998 musel v zaměstnání skončit.

Od té doby jsem bez trvalého zaměstnání, ale nikoliv bez práce.

Dlouhá léta jsem byl předsedou organizací nevidomých a slabozrakých na Litoměřicku a členem vrcholných orgánů SNS, později SONS. V současné době se věnuji především záležitostem kolem sportu zrakově postižených a držitelů vodicích psů.

Mezi mé koníčky vždycky patřila četba. Využívám jak zvukové knihy z KTN, tak digitální knížky a časopisy z Knihovny digitálních dokumentů SONS. Pro tuto knihovnu také se ženou Stáňou jako dobrovolníci zpracováváme či opravujeme některé tituly.

Z kompenzačních pomůcek využívám denně vodicího psa, občas si ale zopakuji i samostatnou chůzi s bílou holí, abych, jak se říká, nevyšel ze cviku. Velkým pomocníkem je mi i ozvučený počítač s přidaným braillským terminálem, na němž mohu číst téměř vše, co má vidící člověk na obrazovce. A již několik let spolupracuji se studenty ČVUT při testování ozvučeného mobilního telefonu.

 

Svůj život si od mládí nedovedu představit bez sportu a turistiky. Jsem držitelem spousty medailí a více než patnácti titulů mistra či přeborníka republiky v rozličných disciplínách - lehká atletika, kuželky, goalball a simulovaná zvuková střelba, kterou trénuji každý týden v ústeckém Tyflocentru.

 

 

Srpen 2018

Jméno: Jiří Kruml

Věk: 68

_DCS5226.jpg (1.63 MB)

 

Osobní příběh: 

Narodil jsem se zcela bez jakékoliv oční vady a velmi dobrým zrakem. Vyrůstal jsem se svým bratrem, dvojčetem, v dětském domově. S bratrem jsme měli vždy pěkný vztah. Bratr je bohužel dvacet let po smrti. V dětském domově jsem měl běžný režim, navštěvoval jsem základní školu, poté následovalo učiliště obor- tesař, kterým jsem se vyučil. Když jsem opustil dětský domov, začal jsem se živit tesařinou.

Po čase jsem nastoupil jako údržbář do hotelu Paříž, měl jsem suprového šéfa, který věděl, že jsem tesař. Nabídl mi, jestli mu nechci pomoci při stavbě chaty. V den předání hotové chaty jsem měl vážnou autonehodu, kdy jsem byl převezen do nemocnice, kde následovala operace, a lékaři se mi snažili zachránit oko, bohužel se nepovedlo. Druhé oko zůstalo tupozraké. Byl jsem hospitalizován šest neděl. Po dvou měsících od nehody jsem se vrátil zpět do zaměstnání, ale už na pozici výčepního v hotelu Paříž.

Byl jsem obklopen dobrými a pohodovými lidmi, kteří mi pomáhali tuto dobu překlenout. Jako výčepní jsem pracoval pět let. Během této doby jsem se oženil, s manželkou jsme si chtěli finančně přilepšit a já nastoupil do Národního divadla, v divadle jsem pracoval 21 let. Byl jsem plnohodnotný pracovník, byl jsem kulisák a měl jsem velkou sílu, kolegové věděli, že se na mě mohou obrátit. Tato profese mě velmi bavila, svou práci jsem měl rád a dělal jí svědomitě. Panovali zde přátelské vztahy. Jezdil jsem s divadlem na různé zájezdy, moc rád na toto období vzpomínám. Byl to krásný kus mého života.

Manželství skončilo nezdarem a já zůstal sám. Poté, co jsem skončil v Národním divadle, jsem byl v evidenci na úřadě práce, kde mi bylo neustále řečeno, že pro mě práci nemají. Zažádal jsem si o invalidní důchod.

Na Dědině, což je organizace pro nevidomé, jsem si udělal počítačový kurz, kde jsem se učil psát všema deseti. Všimli si, že bych mohl být dobrý masér a já nad tím začal uvažovat. Maserský kurz tehdy nebyl možný, úřad práce ho nechtěl proplatit. A já na to prostředky bohužel neměl. Ale měl jsem štěstí a masérský kurz mi zaplatila manželka dirigenta národního divadla. Absolvoval jsem tedy roční masérský kurz v Praze. Po úspěšném dokončení kurzu, jsem si otevřel živnost a pracoval jako masér.

Časem jsem si našel přítelkyni a odstěhoval se do Dubí. Po čtrnácti letech přítelkyně zemřela a já se odstěhoval do Ústí nad Labem, kde jsem začal i pracovat pro organizaci CESPO jako masér. Po nějaké době mi bylo nabídnuto pracovat pro ústecké Tyflocentrum, jak jinak než na pozici maséra. Toto zaměstnání vykonávám i nyní. V současné době řeším svou životní situaci a resty s ní spojené, aby bylo vše jak, má být.

Můj velký koníček a někdy i útěk od všedních dnů je vyřezávání z různých materiálů, pokud se mi nějaký líbí, pustím se do toho. Tento koníček mě drží nad vodou a zálibu mám již od dětství. Myslím, že o sobě mohu říct, že jsem zručný člověk. A závěrem bych chtěl říci, že když něco dělám, jdu do toho na plno.

 

Červenec 2018

Jméno: Oldřich Mach

Věk: 66

_DCS4370.jpg (1.91 MB)

 

Osobní příběh: 

Narodil jsem se, jako vidomé dítko, i rodiče měli zrak v naprostém pořádku. Dětství jsem měl pohodové, nastoupil jsem na ZŠ, poté jsem se vyučil tesařem. Této profesi jsem se po vyučení věnoval a pracoval v oboru.

Po roce osmdesát jsem měl však vážnou autonehodu, při které jsem si rozbil hlavu, a došlo k porušení očního nervu. Byl jsem v bezvědomí hospitalizován v nemocnici a operován. Po probuzení jsem zjistil, že nic nevidím, lékaři sice tvrdili, že se to časem srovná, ale nestalo se tak. Nastal u mě velký šok, celý život se mi otočil o 360 stupňů. S manželkou jsme si v tuto dobu přestali rozumět a následoval rozvod, z tohoto manželství mám dva syny. Vzhledem k mé nevidomosti jsem dostal výpověď ze zaměstnání a byl nezaměstnaný.

Po nějaké době, mi bylo nabídnuto zařízení Levoča pro nevidomé a v roce 1981, jsem byl umístěn. Zde mě vrátili zpátky do života, naučil jsem se Braillovo písmo, orientaci v prostoru, sebeobsluhu. Když jsem se dostal z nejhoršího a začal zase fungovat, dozvěděl jsem se o Karku. Podal jsem si žádost do Ústí nad Labem a byl přijat. Zde jsem se naučil řemeslu kartáčníka a usadil jsem se tedy v Ústí. V práci jsem si našel nynější manželku, která je také nevidomá. Své paní si velmi vážím a jsme si velkou oporou. V současné době jsem doma a pečuji o ni. Manželka měla úraz a prasknul ji kyčelní kloub, operace se nezdařila a manželka zůstala na invalidním vozíku.

Jsem milovník sportů, je to můj životní náboj, koníček. Aktivně se věnuji atletice, plavání, turistice, zvukové střelbě. Docházím pravidelně na tréninky, trénovat jezdím do Lovosic na stadion, tuto trasu už znám a proto ji absolvuji bez doprovodu. Rád se také scházím s přáteli a kamarády. Myslím si, že vedu aktivní život a závěrem bych chtěl říci, že i nevidomí můžou žít plnohodnotný život, chce to jen se nebát nových začátků!!

 

Červen 2018

Carmela Dobíšková

Věk: 61

_DCS3685.jpg (5.80 MB)

 

Osobní příběh:

Narodila jsem se krátkozraká, do svých pěti let jsem byla u rodičů, poté následoval nástup do internátní školky. Domů jsem jezdila pouze v létě a na Vánoce. Někdo by mohl říci, že jsem moc času doma netrávila, ale dříve byla taková doba a rodiče byli chudí. Po školce jsem nastoupila do internátní základní školy pro slabozraké děti. Ve škole se mi líbilo, s kolektivem jsme si rozuměli. Ve dvanácti letech u mě došlo ke zhoršení zraku, které vedlo k operaci. Operace se však nezdařila a od té doby jsem nevidomá, z tohoto důvodu jsem byla přeřazena do školy pro nevidomé. Bylo to velmi těžké období, ze dne na den jsem se musela naučit pracovat s kompenzačními pomůckami. Toto těžké období mi pomáhali překonat rodiče, kteří mi byli nápomocní a velkou oporou. Měla jsem štěstí i na spolužáky v nové škole, kteří mi také pomáhali.

Po základní škole jsem šla do učení na jeden rok obor kartáčnictví. Mým snem však bylo stát se telefonistkou, to se mi podařilo a přestoupila jsem na půlroční kurz telefonistek. Po kurzu jsem se vrátila zpět do Teplic, kde jsem tuto profesi vykonávala a setrvala v zaměstnání šestnáct let. Poté jsem nastoupila na mateřskou dovolenou s dcerou a stala jsem se ,,ženou v domácnosti“. Jak dcera rostla, byla mi velmi nápomocná, doprovázela mě, kam bylo potřeba. S dcerou máme velmi pěkný vztah. Během této doby jsem ovdověla. Po nějaké době jsem si našla přítele, s kterým jsem doposud, vedeme aktivní život, jsme členy čtyř organizací. Přítel Petr je zaměstnancem Tyflocentra na pozici pedikéra a má i svůj zájmový kroužek sebeobrany. Jsme si navzájem velkou oporou po zdravotní i duchovní stránce.

   

Květen 2018

Kamila Pavlíková

Věk: 30

 kamca_uprava1.jpg (58 KB)

 

Osobní příběh: 

Narodila jsem se jako vidomé dítko, v sedmi letech jsem začala nosit dioptrické brýle, ale i přes to se mi zrak zhoršoval. Lékaři nevěděli, o jakou oční vadu se jedná, a proto mě odeslali na speciální vyšetření do Prahy – Motola. V nemocnici mi během různých vyšetření zjistili, že se jedná o Stargardtovu chorobu. Proto mi bylo nabídnuto nastoupit do speciální školy, tu jsme po zvážení s rodiči odmítli a nastoupila jsem na běžnou ZŠ, kde jsem vše zvládla bez pomoci optických pomůcek. Kolektiv byl velmi dobrý, nikdo mi nedával najevo, že se liším od kolektivu, spíše to brali, jako něco nového, zajímavého.

Po základní škole jsem nastoupila na střední hotelovou školu. Lékařka mi poradila, abych přestoupila na individuální plán. Učitelé však nebyli tímto nápadem nadšeni, i přes to, že věděli o mé oční vadě. Brali to jako úlevu a určitý druh lenosti z  mé strany. V tuto dobu se mi zhoršil prospěch, i přes to jsem dokázala dojít k maturitě. Vzhledem k tomu, že mi vedení školy nepřistoupilo na individuální plán, maturitu jsem opakovala v lednu a úspěšně jsem odmaturovala. Velkou oporou mi byla maminka.

Po střední škole jsem nenašla uplatnění na trhu práce, vzhledem k mé oční vadě nebyl výkon stoprocentní. Můj otec v tu dobu měl novinový stánek, po domluvě jsme se rozhodli, že to zkusím tam a povedlo se. Ve stánku jsem si to přizpůsobila, jak jsem potřebovala a bylo to super.

Po nějaké době jsem si našla přítele, se kterým jsme se vzali, a já přišla do jiného stavu. Narodila se mi dcerka, která je bez oční vady. Po nástupu na mateřskou dovolenou jsem začala mít psychické problémy, nevěděla jsem, zda výchovu miminka zvládnu. Velkou oporu jsem našla ze strany rodiny a veškerá úskalí jsem zvládla a fungovala jsem, jako správná mamka. Po mateřské dovolené jsme měli s manželem nějaké problémy, které jsme neustáli, nastal rozvod.

Rozhodla jsem se, že si svůj život zařídím po svém a nastoupila jsem na masérský kurz, byl to můj dlouhodobý sen, který se stal realitou. Masérský kurz jsem úspěšně absolvovala. Po kurzu jsem pracovala v kosmetickém salonu, jako masérka. Nyní už rok pracuji v chráněné dílně – v masérně Tyflocentra na pozici maséra, kde se mi daří a mám svou práci ráda. Práce maséra mě moc baví, naplňuje mě a stále se zdokonaluji. Mám také velmi ráda psychologii, která ostatně také patří k mé profesi.

Dále mě baví hudba a tanec, svůj volný čas věnuji své dceři, se kterou rádi chodíme do přírody, bereme to jako útěk mimo realitu a máme čas jedna na druhou. Závěrem bych chtěla říci všem, kteří prochází nějakou krizí, aby se nevzdávali a překonali to. Můj handicap pro mě není překážkou, ale životním pohonem a výzvou.

 

Duben 2018

 

Pavel Pachman

Věk:  75

pachman_uprava.jpg (70 KB)

 

Osobní příběh:

Narodil jsem se zcela zdráv, mé oči sloužily naprosto v pořádku. Mé problémy začaly v patnáctém roce života, kdy jsem byl jako učeň zednického oboru součástí rekonstrukce stadionu v Kladně. Měl jsem zde potyčku se spolužákem, který mě opakovaně udeřil do hlavy, poté nastoupila bolest hlavy. Na přání rodičů jsem šel k lékaři, který mě poslal na vyšetření k neurologovi. Po důkladné prohlídce jsem byl hospitalizován v nemocnici, docházel jsem k různým lékařům a až po nějaké době mi zjistili nádor na mozku. Byl jsem převezen do Střešovické nemocnice v Praze, kde jsem podstoupil operaci. Operace byla zdařilá, co se nádorového onemocnění týče, ale bohužel bylo narušeno oční centrum. Po operaci, krátce před šestnáctým rokem života, jsem se probudil, byl jsem malátný, dezorientovaný a viděl jsem jen tmu. Domů z nemocnice, jsem se vracel jako nevidomý.  Po třech měsících domácí léčby se mi vrátil světlocit. Nastoupil jsem do Klárova ústavu, kde jsem se učil čalouníkem, během učení jsem se přihlásil na roční masérský kurz, který jsem úspěšně absolvoval, a poté jsem se touto profesí začal živit. Třicet pět let jsem působil v Mšených Lázní jako masér. Během této doby, jsem se seznámil se svou manželkou, se kterou máme dva syny - dnes už dospělé a úspěšné.

Po ukončení mé masérské profese, jsem se začal pouštět do maleb a kreslit přírodu. Již v patnácti letech před úrazem, jsem docházel k akademickému malíři. Pro umění jsem měl vždy slabost. Mým velkým vzorem byl umělec, akademický malíř pan Souček z Kladna, obdivoval jsem jeho umění. Jednoho dne, jsem konzultoval svou tvorbu se synem pana Součka, kterého jsem znal osobně, byli jsme spolužáci. Martin mi domluvil schůzku s jeho otcem a já mu ukázal svou tvorbu. Reakce na mou tvorbu byla pozitivní a pro mě to byla velká inspirace a motivace, od té doby maluji. Mám za sebou již několik výstav, například uvedu:  Praha J. Fučíka, v Peruci na Lounsku, v Lázních u Mšené, v Ostravě, ve Vsetíně. Poslední výstava proběhla v děčínském Pivovaru, ve spolupráci s ústeckým Tyflocentrem. 

 

Závěrem už jen jedna věta, která vystihuje mě a mou tvorbu: „Mé tahy jsou jako libovolná křivka, kterou já vidím, jako vy zdraví. Víte, jak všechno takto roste a já se podle toho snažím vytvářet, jak to vidím já, krása přírody je vesmírná a proto každý malíř totéž musí vytvářet v libovolných křivkách do nekonečna“.

 

Březen 2018

 

Jan Zajíček

Věk:  30

 Zajicek_uprava.png (462 KB)

 

Osobní příběh:

Honza se narodil v Teplicích, kdy těhotenství maminky probíhalo v pořádku, ale nastaly komplikace u samotného porodu. Honzík měl otok na mozku, krvácení do mozku. Diagnóza lékařů zněla Mikrocefalie, došlo i k poškození očního nervu, byl zachován světlocit. I přes špatné prognózy lékařů, se maminka nevzdávala a bojovala, aby mohl Honzík i přes veškeré diagnózy vést hodnotně svůj život.

 

Honza navštěvoval internátní školku a poté internátní školu v Praze Loreta. Domů se vracel na víkendy.  S kolektivem vycházel dobře, změna nastala v pubertě, kdy Honzík začal být impulsivní. Po základní škole Honza nastoupil na dvouletý obor, který spočíval v sebeobsluze. O prázdninách Honza dojížděl do chráněné dílny od Arkádie. V součastné době věnuje maminka Honzovi 24-hodinovou péči, jelikož nemá pro Honzíka uplatnění. Nejsou státem zřízené chráněné dílny, které by mely specifikaci pro více kombinovaných vad. Nad tímto bychom se měli zamyslet. Před nedávnem byl Honza 6 měsíců na Dědině, když musela maminka nastoupit do nemocnice.

 

Maminka o Honzíkovi tvrdí, že je technický typ a manuálně zručný. Honzíka baví počítače, v čem mu napomáhá lektor Tyflocentra, který za Honzíkem dojíždí. Závěrem by maminka chtěla říct, že by si lidé měli vážit toho, že mají zdravé děti.

 

Únor 2018

 

Jméno: Danuše Lisková

Věk: 61

 

 

Osobní příběh:

I přesto, že mí rodiče neměli žádnou oční vadu, narodila jsem se nevidomá. Sestra je slabozraká. Žili jsme v Praze, kde jsem navštěvovala internátní mateřskou školu a posléze i internátní základní školu pro nevidomé.

 

Ve školce se mi moc líbilo, paní učitelky byly moc hodné a děti též. Už ve školce jsem ale měla problém se vracet domů. Jako dítě jsem cítila, že mě doma nemají rádi. Chyběla mi dostatečná péče ze strany rodičů, bohužel jsem neměla ani dobré vazby se sourozenci - panovala u nás vzájemná sourozenecká rivalita. Na Vánoce jsem nedostávala ani žádné dárky.

 

Ve škole mi také bylo krásně, vždy jsem narazila na dobrý kolektiv a učitele. Domů jsem se ale stále nerada vracela. Jelikož jsem na základní škole hrála na klarinet, flétnu a klavír, chtěla jsem dále pokračovat na hudební školu. Bohužel se u mne dostavila těžká epilepsie a na školu jsem nenastoupila a musela jsem nakonec volit internátní školu dělnického zaměření. Zde jsem narazila opět na skvělý kolektiv, ale mé touhy nebyly naplněny.

 

Po vyučení jsem šla za prací do Ústí nad Labem do společnosti VDN Karko, kde jsem pracovala jako dělnice. Našla jsem si zde i svého manžela, který je slabozraký a v součastné době invalidní. Práce mě bavila, byla jsem mezi ,,svými‘‘, nevidomý s nevidomými. Posléze začala dobře fungovat i spolupráce se spolupracovníky, kteří neměli žádnou oční vadu. V zaměstnání ale postupem doby nastoupila šikana a některé pracovní vztahy byly rozvráceny. I přesto jsem zde pracovala 30 let.

 

S manželem máme dvojčata, syna a dceru. Na své děti jsem náležitě pyšná, dělají nám jen samou radost. V současné době jsem v domácnosti, kde pečuji o svého manžela, který je upoután na invalidní vozík. Se svým životem jsem spokojená, žádného svého rozhodnutí nelituji. Jsem vděčná za to, že mám tak skvělou rodinu a všichni si navzájem pomáháme a řešíme úskalí života společně. Panuje u nás silná rodinná vazba. 

 

Klientem TyfloCentra jsem zhruba 4 roky. Služby, které jsou nabízeny, jsem dlouho moc nevyužívala. Přelom nastal ve chvíli, kdy jsem byla Tyflocentrem oslovena, zda bych jako klient nechtěla být součástí při exkurzi jedné střední školy. Byla to pro mě velice zajímavá a příjemná zkušenost. Musím také zmínit, že mám s pomocí TyfloCentra podanou žádost o čtečku, která mi bude velkým přínosem. 

 

 Leden 2018

Jméno: Petr Adamovský

Věk: 45 let

 

 

Osobní příběh:

Narodil jsem se již s oční vadou, do určitého věku nedocházelo ke zhoršení. Oční vada byla dědičná po rodičích, kdy matka je nevidomá a otec má porucha zraku po úraze. Navštěvoval jsem běžnou základní školu, od druhého stupně byl vyvíjen politický nátlak na rodiče ze strany učitelů, kdy došlo k mému přeřazení do internátní školy pro zrakově postižené.

Po přeřazení se mi do jisté míry zhoršil prospěch, což přikládám to tomu, že jsem byl odtržen ze svého kolektivu a přeřazen do jiného. Tato zkušenost mě ale posunula dále a já se naučil být soběstačný a průbojný. V podstatě jsem rychle dospěl.

Po této škole jsem šel dále na učiliště, také internátní formy. Vzhledem k úrazu jsem školu nedodělal a poté jsem se vyučil kartáčníkem, tento obor jsem však nikdy neuplatnil.

Práci jsem si vždy uměl najít, mé první zaměstnání bylo v Plzni ve Škodovce - na lisu. Docházel jsem i na různé brigády. Po roce 1992 jsem ztratil zaměstnání a situace mě dovedla do Ústí nad Labem do VDN Karko na pozici skladník. Práce mě bavila. Potom jsem ale v 27 letech přišel o zrak a poté jsem byl sesazen na pozici dělník ve výrobě.

Po ztrátě zraku jsem se musel postarat sám o sebe za pomocí mých přátel. Žádná organizace mi nebyla nápomocná. V tuto dobu jsem si pořídil i vodícího psa. V Karku jsem dále nesetrval, došlo ke změně pracovního procesu a výroby, kdy již nebyla možnost práce pro nevidomé, a docházelo k propouštění.

Po nějaké době mi byla nabídnuta práce, tehdejší paní ředitelkou TyfloCentra, na pozici lektor na PC, kde setrvávám i nyní. Jsem tedy zaměstnancem, ale i klientem TyfloCentra. Vím o kvalitě a typu nabízených služeb. Vzhledem k tomu, že mám vodícího psa, do jisté míry služby nevyužívám, jsem soběstačný, k čemuž napomáhá i má přítelkyně, která má zrak v pořádku. Ale vím, že kdybych potřeboval jakoukoliv pomoc, kolegové jsou mi nápomocní. Vřele můžu doporučit služby TyfloCentra všem zrakově postiženým.

 

 

Na závěr bych chtěl podotknout, že žiju plnohodnotným životem, chodím do zaměstnání, dále se také vzdělávám. Rád jezdím na výlety, hraji šachy a zúčastňuji se turnajů, nakupuji, obstarávám běžný chod domácnosti. Při všech těchto činnostech mi pomáhá můj vodící a věrný pes Dino.

Klienti

Služby TyfloCentra Ústí nad Labem, o.p.s. jsou určeny lidem se zrakovým nebo kombinovaným zdravotním postižením, jejich rodinám a přátelům. Zejména pak:

▵ osobám, které po ztrátě zraku nedokáží sami zvládnout svoji nepříznivou situaci

▵ osobám, které potřebují průvodcovské nebo předčitatelské služby z důvodu ztráty zraku

▵ osobám, které ztratily zrak v průběhu života a potřebují se znovu integrovat do společnosti a na trh práce

▵ osobám, které z důvodu ztráty zraku trpí osamocením a nedostatkem společenských aktivit

 

V souvislosti s GDPR upozorňujeme, že kdokoli z klientů vstoupí do našich prostor či se účastní nějaké naší akce, dává automaticky souhlas s pořízením fotografického záznamu a jeho zpracováním pro účely propagace.