Chodila jsem na kroužek keramiky

Na základní škole jsem od první do šesté třídy, tedy od svých osmi do třinácti let, chodila na kroužek keramiky. Byl jednou týdně. Trval 90 minut. V té době jsem ještě byla slabozraká. Na kroužek mě vodil vždy jeden z rodičů. Zůstával se mnou na kroužku, aby mi tam případně asistoval při práci. Chodilo tam mnoho dětí. Vedoucí kroužku byla proto velmi zaneprázdněná. Nezbýval by jí tedy čas na ještě častější a nutnější dopomoc mně. Někdy jsem tvořila podle společného tématu. Jindy jsem měla prostor k vlastnímu nápadu. Pokud jsem neměla vlastní námět, mohla jsem si v keramické dílně půjčit knihu s fotografiemi a návody na výrobu dekorací i prakticky využitelných věcí do domácnosti - miska, hrnek, váza, talíř nebo tác. V této knize byly dostatečně kontrastní fotografie výrobků, proto jsem se v postupu jejich vytváření dobře orientovala většinou sama. Na co jsem v knize neviděla, popsal mi přítomný rodič. Také jednotlivé úkony při práci jsem si převážně dělala sama. Rodiče mi nosili potřebné pracovní nástroje, šlikr, což je lepidlo na nevypálenou keramiku, i požadované glazury. Občas mi pomohli zarovnat křivý okraj plátu hlíny nebo něco přilepit na určité místo, aby byl výrobek souměrný. Odnášeli moje výrobky k peci na vypálení. Vypalovala je vedoucí kroužku. Po dílně jsem se sama nepohybovala z bezpečnostních důvodů. Průběžně po ní chodily ostatní děti s různým náčiním, šlikrem a glazurami v ruce. Hrozilo by proto moje i jejich zranění. 

Při práci jsem využívala zbytky zraku, ale hlavně hmat. Už tenkrát jsem měla citlivé prsty, ačkoliv jsem ještě nepoužívala Braillovo bodové písmo. Obrysy tvarů jsem do hnědé hlíny vyrývala podle šablony z bílé čtvrtky. To bylo pro mě dostatečně kontrastní. Jednoduché tvary či takové tvary, které nutně nemusely být souměrné, jsem do hlíny vyrývala bez šablony. V tomto případě jsem se na vryp ve hlíně dívala hodně z blízka. Samotný vryp na celistvé hnědé ploše pro mě příliš dobře viditelný nebyl. Nejlépe mi šlo vyválet válečkem na těsto z kusu hlíny plát, válet z hlíny hada nebo z ní koulet kuličky. K tomu jsem zrak nepotřebovala vůbec. Zato jsem při tom plně využila prsty i dlaně. Odstíny i barvy glazur jsem volila nejen podle svého vkusu a typu výrobku, ale i podle odstínu hnědé barvy hlíny. Na tmavší hlínu jsem používala světlé barvy. Na světlejší hlínu jsem upřednostnila naopak tmavší barvy. To proto, aby pro mě byla glazura na hlíně kontrastní, a mohla bych díky tomu výrobek natřít sama. 

Na tento zájmový kroužek jsem ve svých čtrnácti letech, tedy v sedmé třídě základní školy, musela přestat chodit. V tom období se mi totiž výrazně zhoršil zrak ze slabozrakosti na světlocit. Proto jsem se musela začít učit prostorovou orientaci s bílou holí i Braillovo bodové písmo. Na kroužek keramiky by mi tím pádem nezbýval čas. Nemohla jsem se k němu vrátit ani po ukončení obou výše jmenovaných kurzů prostorové orientace a výuky Braillova bodového písma. Poté mě totiž čekal nástup na střední školu. Na ní byla taková přemíra učiva a úkolů, že jsem měla každý den skoro do noci o "zábavu" postaráno. Na zájmové kroužky jsem si proto mohla nechat zajít chuť. V té době jsem již byla zcela nevidomá. Po maturitě jsem se k práci s keramickou hlínou nevracela kvůli svému velkému zalíbení v psaní. To bohatě využívám i ve svém nynějším zaměstnání.

Autorka článku: Pavlína Fuksová