Co všechno dokáže slabozrakost

Ze svého dosavadního mám již dvě zkušenosti s tím, že slabozrakost člověku, který ji má, někdy přináší různá překvapení. Jak jsem právě naznačila, ony moje dvě zkušenosti s touto problematikou pochází z doby, kdy jsem ještě byla slabozraká. Obě jsou z mých třinácti let života. Tenkrát jsem viděla hůř, než viděli moje rodiče. Jednou na přelomu léta a podzimu jsme se já s rodiči byli projít v lese na Skalici. Nedaleko jsme měli chatu. Pomalu jsme procházeli měkkým mechem a pod nohama nám křupaly spadané šišky z okolních jehličnanů. Poslouchali jsme při tom zpěv ptáků i šustot listí ve větru. Čichali jsme čerstvý a voňavý lesní vzduch. Lesy máme dodnes moc rádi. Rodiče, jistí si svou zrakovou orientací, šli najisto. Detailů kolem sebe si proto moc nevšímali. Já, která jsem tehdy na pravé oko viděla slabě a na levé oko jsem již 10 let neviděla vůbec, jsem byla ve všech situacích a při všech svých činnostech přirozeně pozornější. Zvykla jsem si na skutečnost, že právě proto, že tak špatně vidím, musím si všechno kolem sebe o to víc prohlížet, abych to poznala a zapamatovala bych si to. Také nyní v lese na Skalici jsem se proto rozhlížela kolem sebe víc, než se dívali po okolí rodiče. Vyplatilo se mi to. Vlevo vedle lesní pěšiny, po které jsme zrovna šli, jsem totiž náhle zahlédla něco bílého, úzkého a vysokého. "Není támhleto houba?", zeptala jsem se rodičů a ukázala jsem na onu bílou a podlouhlou skvrnu po své levici. Rodiče pohlédli stejným směrem, jakým jsem ukazovala. Opravdu to byla houba, jak mi podle tvaru i podle barvy té skvrny připadalo, konkrétně bedla. Smažené klobouky bedel mám již od dětství velice ráda. Prohlédli jsme ji, zda není poškozená. Protože byla v celku a měla krásný široký klobouk, vzali jsme si ji. Byla škoda, že jsme těch hub nenašli víc. Já jsem na sebe však byla pyšná za to, že jsem to paradoxně byla slabozraká já, vidící nejhůř ze své rodiny, kdo z nás tří lidí jako jediný našel houbu. Nebýt mojí bystrosti v tu pravou chvíli, nechali bychom ji tam. V tomtéž věku jsem šla jednou na podzim ráno s matkou po ulici. Zrovna jsme kráčely po dlouhém chodníku podél rodinných domů se zahradou blízko našeho bydliště. Já, hledící rovně před sebe, jsem pravým okem se zbytky zraku náhle zaostřila do dáli. Ještě jaký kus před námi na chodníku, po kterém jsme právě šly, něco bylo. Mělo to tvar elipsy a lesklo se to proti obloze. Hned mi došlo, co to asi je. "Před námi je louže.", upozornila jsem matku a ukázala jsem na onen podezřelý úkaz. Ona ho na tu dálku prý neviděla. Došly jsme až k němu a ukázalo se, že to opravdu je kaluž. Byla na šíři celého chodníku, po kterém jsme právě šly. Proto jsme se jí na něm nemohly nikudy vyhnout. Musely jsme tedy sejít z onoho chodníku, obejít ji po silnici, kde jezdí málo aut, a poté se na ten chodník vrátit. V tomto okamžiku se nám oběma opět vyplatila moje zvýšená bystrost, vystupňovaná mou tehdejší horší zrakovou orientací. Nebýt mojí všímavosti, buď bychom si té kaluže všimly až na poslední chvíli, nebo bychom ji neviděly vůbec, zbytečně bychom do ní proto šláply a umazaly bychom si boty i džíny. V obou výše popsaných zážitcích se samozřejmě nechci vytahovat svou užitečnou schopností. Chci v nich jen poukázat na fakt, že nemusí být pravidlem, že slabozraký člověk vždy jenom nedostatečně registruje zrakové podněty kolem sebe. Jak zde výše naznačuji, může to být právě on, kdo díky své vyšší soustředěnosti na cokoliv pomůže osobě s lehčí zrakovou vadou či zcela zdravé osobě.

Autorka příspěvku: P. Fuksová