Druhá moje středoškolská asistentka

Se svým nástupem do druhého ročníku střední školy jsem získala novou asistentku, jestliže ta moje první středoškolská asistentka mně ani mým učitelům nevyhovovala. Tato moje druhá středoškolská asistentka byla jen o 4 roky starší než jsem já. Mimo to měla submisivní i klidnou povahu jako mám já. Díky těmto třem shodám jsme si hned dobře sedly. V každé volné chvilce jsme se bavily o našich společných i odlišných zálibách i o našich zážitcích z dětství. Na asistentku pedagoga se hodila. Měla patřičné vzdělání i smysl pro povinnost. Do tohoto svého zaměstnání chodila každé ráno včas. O přestávkách i při výuce se vždy chovala kultivovaně a věnovala se tomu, co bylo v danou chvíli nutné - odvedla mě, kamkoliv bylo kdy potřeba, diktovala mi psané učivo, zapisovala mi vše potřebné do učebnic v černotisku i do mého zápisníku na úkoly, a průběžně kontrolovala můj ozvučený notebook, často používaný ve výuce, zda už nemá vybitou baterii a nepotřebuje proto zapojit do sítě. Slovně mi popisovala veškeré zrakové podněty kolem mě, které se zvukově neprojevovaly - děj v divadelních představeních či v přírodovědných i v zeměpisných dokumentech bez doprovodného slovního komentáře nebo věci, se kterými jsem měla pracovat. Také s touto svou asistentkou jsem ve již druhým rokem navštívila vánoční trhy v Drážďanech v rámci jednodenního školního zájezdu. Tentokrát jsem si to na nich její zásluhou užila. Slovně mi popisovala veškeré zboží ve stáncích. Měla s sebou česko-německý slovník, tudíž nám oběma mohla vyhledat i přeložit požadovaná slova či fráze. Na výtvarnou výchovu i na biologii mi vyrobila plastické obrázky, doplňující probíranou látku. Učila se Braillovo bodové písmo. Se začátkem mého třetího ročníku střední školy se bohužel změnila k horšímu. 

Hned na začátku září za mnou i za mými rodiči přišla s tím, že mě už nemůže vodit do školní jídelny na oběd, kam mě bez výhrad vodila celý druhý ročník. Prý se nyní musí doma učit na zkoušku na vysoké škole. Uvěřili jsme jí to a chápali jsme ji v tom. Když mě do oné jídelny následující den místo ní přivedla matka, která pro mě po vyučování chodila a vodila mě domů, náhle jsme v okolním ruchu rozeznaly hlas mojí asistentky. Seděla u stolu s mým spolužákem a náruživě se o něčem bavili - žádné její údajné domácí vysokoškolské studium. Mě i moje rodiče tím obelhala, protože byla asi náhle líná přivést mě do školní jídelny a přinést mi na stůl oběd, ačkoliv s tím doposavad problém neměla. Při výuce i o přestávkách byla apatická, někdy až unavená, proto mi už moc neasistovala. Občas propadala podrážděnosti či lítosti bez zjevného důvodu. Bylo zřejmé, že osobní problémy z domova si bezohledně nosí do zaměstnání. Občas v mojí přítomnosti někomu rozhořčeně řekla, že ji práce asistenta pedagoga nebaví, což bylo vůči mně netaktní. Obzvlášť sobecky se ke mně i k mým rodičům zachovala již na začátku října. Samotnou skutečnost, že chce odejít z tohoto svého zaměstnání, bychom ji já ani moje rodiče samozřejmě nezazlívali. Ona však chtěla odejít okamžitě - ze dne na den. Evidentně ji vůbec nezajímalo, jak si bez ní ve škole v některých složitých situacích najednou sama poradím, a kde ředitelka této střední školy za pouhých 24 hodin asi tak sežene jinou asistentku pedagoga. Paní ředitelka tuto mou asistentku údajně přemluvila, ať zde zůstane aspoň do prosince. Asistentka jí vyhověla, ale rozhodně přede mnou neskrývala nesouhlas. Poslední den před vánočními prázdninami, kdy byla zkrácená výuka, mě po vyučování hleděla co možná nejdříve předat matce, vůbec se s námi nerozloučila a dočista upalovala domů, jako kdyby nás už nemohla ani o minutu déle vidět. Já ani moje rodiče si nejsme vědomi toho, že bychom jí čímkoliv tak hluboce ublížili. Mě by proto ještě dnes zajímal důvod této její náhlé a radikální změny chování k nám.

zpracovala Pavlína Fuksová