Jak jsem se učila hrát na elektrické piano

Téměř od narození mám silný vztah k hudbě. Rodiče mi v útlém věku často zpívali, v dětství jsem měla pár hudebních nástrojů (dětský klavír, xylofon, zobcová flétna, tamburína), a od tří let jsem na hudbě, dá se říci, závislá. Již v raném dětství jsem měla velice ráda hlubokomyslné a zádumčivé písně pro dospělé, neboť jsem už tenkrát byla samotářská, vážná a rozumově vyspělejší, než byli moji vrstevníci. Od předškolního věku dodnes prakticky nepřetržitě poslouchám písně a skladby mnoha českých i zahraničních interpretů a hudebních skladatelů. Nejraději jsem už jako malá měla varhanní hudbu, hudební skupiny ABBA, Spirituál Kvintet a Fešáci, a zpěváky Hanu Hegerovou, Karla Gotta, Lucii Bílou a bratry Nedvědy. Postupně k nim přibývali další zpěváci i skupiny. Od malička upřednostňuji písně šedesátých až devadesátých let minulého století před moderními.

V první třídě základní školy moje třídní učitelka obdivovala můj hudební sluch, zděděný po rodičích, i zpěv při hodině hudební výchovy. Ze všech stran podporovaná ve vztahu k hudbě, jsem v devíti letech začala chodit do pěveckého sboru, kde se mi líbilo, ale chodila jsem do něj i přesto jen do dvanácti let, neboť naše sbormistryně si myslela, že bych se nedokázala

naučit složitější melodie i texty písní. Ve třinácti letech jsem proto přešla na hraní na klávesy, což mě též bavilo. Tehdy jsem ještě měla zbytky zraku. Začátky byly těžší jako u všeho, co se člověk teprve učí, ale protože si rychle zvykám a hodně věcí se rychle učím, moc velkou zátěží to pro mě nebylo. Vždy jsem hrála jen z odposlechu, tedy bez not. Notopis neumím v černotisku ani braillský. Ten braillský jsem se nikdy neučila proto, že je údajně velice složitý, a navíc ho nevyučuje nikdo v místě mého bydliště. Tím pádem jsem si vždy jen naposlouchala melodii písně či skladby, zapamatovala si ji a zahrála ji. Někdy jsem si do základní umělecké školy brala diktafon a nahrávala jsem si na něj danou melodii, když mi ji hrála paní učitelka.

Doma jsem vydržela hrát na klávesy třeba 4 hodiny v kuse, a to dobrovolně a každý den nebo aspoň ob den. Hrála jsem lidové písně, vánoční koledy i písně interpretů jmenovaných v prvním odstavci. Naučila jsem se i dvě písně a jednu skladbu, které jsem několik let neslyšela, ale náhle jsem si na ně vzpomněla, usedla ke klávesám, a už zněly mým pokojem tak sebejistě, jako kdybych je slyšela včera. Sama, dobrovolně, bez vědomí a přičinění paní učitelky v ZUŠ, jsem se za jedno odpoledne doma naučila všechny molové tóniny. V sedmnácti letech, kdy jsem už neviděla vůbec, jsem kvůli příliš náročnému studiu v prvním ročníku na střední škole musela přestat chodit do ZUŠ, ale svůj keyboard jsem si nechala a ve vzácných volných chvílích jsem si na něj ráda zahrála to, co jsem uměla z dřívějška. Dnes už mám po maturitě a pracuji z domova, díky čemuž mám na hraní na keyboard čas, proto si ráda zahraji i dnes. Myslím si, že není rozdíl ve hraní se zrakem a bez něj, protože podle mě jde zde hlavně o dobrou mechanickou paměť, hudební sluch a dobrý odhad v prstech při jejich rozložení na klaviatuře, než že by se člověk musel dívat, kam má položit který prst, a co má hrát kterou rukou. Myslím si a doufám v to, že mi vztah k hudbě vydrží celý život.

Autorka článku: Pavlína Fuksová