Kavárna po tmě a zatemněný byt

Když mi bylo 15 let a chodila jsem do osmé třídy základní školy, byla jsem se svou školní třídou v Praze na neobvyklém výletě. Jeho náplň mohla být přínosná hlavně pro moje vidící spolužáky. Byl to nápad naší třídní učitelky, jak co možná nejlépe seznámit moje spolužáky s každodenními nástrahami v mém životě. Navštívili jsme tam totiž tzv. Kavárnu po tmě a byt se zatemněnými okny. Mělo to znázorňovat život nevidomých lidí - jejich orientace v prostoru s možnými komplikacemi. Já jsem tenkrát ještě měla světlocit. Proto byl i pro mě zážitek vejít do kavárny, kde byla úplná tma. Vyložený šok to byl pro moje spolužáky. Ti v té temnotě kolem sebe náhle nevěděli, co si mají počít. V tu chvíli sami na sobě určitě pocítili, jak moc za normálních okolností využívají zrak, když se bez něj nyní neobejdou. Možná si ho začali víc vážit. Z té černoty byli nervózní. Proto do sebe strkali a volali na sebe. Trvalo to déle, než se usadili ke stolu, uklidnili se a přivykli tmě. Já jsem zde mohla postrádat maximálně světlo, ale i bez něj jsem se snadno obešla. Měla jsem s sebou asistentku i bílou hůl. V této kavárně obsluhovali nevidomí zaměstnanci. Kromě kávy, čaje a moučníků jsme si zde mohli koupit na památku tričko černé či bílé barvy s braillským nápisem Kavárna po tmě. Já jsem si ho koupila a mám ho dodnes. 

Z kavárny jsme zamířili do bytu se zatemněnými okny - názorná ukázka bydlení nevidomých. Měli jsme si ho celý projít po slepu. Bylo nás tam hodně a byt byl poměrně malý. Proto jsme měli tendenci kroužit stále po jedné místnosti. Zřídka kdy jsme se dostali jinam. Nikomu z nás se nepodařilo projít celým bytem. Z vybavení tohoto bytu si pamatuji hlavně středně vysokou skříňku s otevřenými policemi. V ní jsem narazila na velikého plyšáka. Nečekala jsem ho tam, ale nepovedlo se mi hmatem zjistit, co je to za zvíře. Také jsem se zde zamotala do závěsu. Zatímco spolužáci se i zde motali jeden druhému do cesty a nacházeli častěji sebe vzájemně, než záchytné body v bytě (dveře nebo zeď), já jsem se snažila držet u zdi i nábytku co by vodicích linií. Díky tomu jsem se jako jediná z naší školní třídy dostala z bytu na fingovanou ulici. Šlo též o temný prostor, kde se ozývaly reprodukované zvuky projíždějících aut, štěkot psa, hlasy lidí i zpěv ptáků. Připadala jsem si zde opravdu jako na rušné ulici. Vedla tudy dřevěná lávka a kolem ní byl mírně nerovný terén po vzoru přírody. Vidící člověk by si zde celkem snadno představil, jak těžké je pro nevidomou osobu soustředit se na tak frekventovaném a hlučném místě na svou cestu a třeba i na informace svých kompenzačních pomůcek s hlasovým výstupem - mluvicí mobilní telefon či hodinky. Díky skutečnosti, že jsem se tam dostala z nás žáků jediná, jsem tam měla klid i místo na prostorovou orientaci pomocí bílé hole. Stejně jako jsem se nečekaně ocitla na této napodobené ulici, jsem se z ní nečekaně dostala ven z celého zatemněného objektu - myšleno byt i ulice. V cíli cesty si mě převzala asistentka. Připojili se k nám spolužáci s naší třídní učitelkou a byl konec tohoto výletu. Domů jsme se vraceli se silnými zážitky a spolužáci určitě i s novými životními zkušenostmi.

Autorka příspěvku: Pavlína Fuksová