Moje asistentka v mateřské škole

Byla jsem integrovaná v mateřské škole, ale většinu doby své docházky do ní jsem v ní neměla asistentku. Záleželo to tedy nejprve na tamních učitelkách, jak dobře, a zda vůbec zvládnou běžnou péči o zdravé či méně handicapované děti v naší třídě i zvýšenou pomoc mně. Tenkrát jsem ještě byla slabozraká. Proto mi byla v polovině předposledního roku v mateřské škole přidělena asistentka. Ta byla pro mě i pro učitelky v naší třídě ale bohužel spíš komplikací, než přínosem. S prací s lidmi s postižením zřejmě neměla z dřívějška žádné zkušenosti. Rozhodně neměla vrozenou empatii. Nejspíš to ani nebyla bývalá absolventka pedagogické školy. Tomuto všemu odpovídaly její pracovní i sociální kvality při rok a půl trvající práci se mnou. Pokud jí učitelky podrobně nenadiktovaly, co, kdy, proč, kde a jak se mnou má i nemá dělat, byla bezradná, ba ani se vlivem svého nezájmu aspoň nesnažila vymyslet cokoliv kloudného. Převážně si mě nevšímala, takže se stejně musely o všechno starat jen učitelky, jako to bylo před asistentčiným nástupem do tohoto zaměstnání. Kdykoliv mě někam vedla, sice mě upozorňovala na překážky typu obrubník, ale vlivem svého temperamentu i své nesoudnosti dělala neohrabané, rozmáchlé a prudké pohyby. Kvůli nim jsem cestou vrážela do věcí kolem sebe, vrávorala jsem a někdy jsem i upadla. Zbytečně jsem proto chodila domů s oděrkami na kolenou, pod nevidoucím levým okem i na bradě. Některých jejích nedůstojných a nečekaných úkonů jsem se lekala, třeba, když jednou stála za mnou, já jsem o ní nevěděla a ona mi zezadu náhle narazila na hlavu čepici. Občas neznámo proč nemínila přizpůsobit určité věci mým speciálním potřebám, na příklad mi jednou nechtěla zabezpečit dětskou skládací prolézačku, abych si ji bez obav mohla užít pokud možno i já, nejen moji zdraví vrstevníci. Evidentně to pokládala za pouhý můj rozmar. Také se ráda pletla do záležitostí, nijak nesouvisejících s její prací, tudíž jí do nich nic nebylo, Například, že odmítám sníst určitý pokrm. Mimo to nechápala některé moje specifické projevy, úzce související s mou těžkou zrakovou vadou. Když jsem si totiž zastínila rukou slabě vidoucí pravé oko proti slunci, aby mě neoslňovalo, a abych takto zaostřila do dáli, říkala mi, ať to nedělám. Za několik let se mi čirou náhodou donesla informace, že o mojí rodině šířila velice urážející fámy. Jakmile dostala od učitelek v naší třídě mateřské školy detailní instrukce ohledně péče o mě, vedla si celkem uspokojivě. Pochválit ji mohu opravdu jen za její ochotu občas mě z mateřské školy odvést po obědě domů, jelikož jsme ona a my bydleli blízko sebe.

Autorka: Pavlína Fuksová