Naše zkušenosti s SPC

Když jsme já a rodiče po mém čtvrtém roce života již nemohli využívat pomoc střediska rané péče, navázali moje rodiče kontakt s SPC, tedy se speciálně pedagogickým centrem. Z něj nás tehdy začala dvakrát za rok navštěvovat tyflopedka. Jezdila do mateřské školy, do které jsem tou dobou chodila. Místo toho, aby v ní s mými učitelkami řešila můj duševní i tělesný vývoj, moji přípravu na nástup na základní školu i jejich případný speciální přístup ke mně s ohledem na mou těžkou zrakovou vadu - tenkrát jsem ještě byla slabozraká, zajímala se o záležitosti, které nijak nesouvisely s jejím posláním ani s mým vrozeným zrakovým postižením. Na příklad měla tendenci dohlížet na ostatní děti v mojí třídě a vyjadřovat city nad našimi loutkami. S mým pozdějším nástupem do 1. třídy základní školy se situace bohužel nezměnila. Ta samá pracovnice z SPC, místo toho, aby mým učitelům radila s případným přizpůsobením mých podmínek k učení či s výrobou nějakých učebních pomůcek pro mě, raději rozebírala, co mám ten den ke svačině, a se smíchem komentovala dění o přestávkách v mojí školní třídě - obvyklé zlobení mých vidících spolužáků apod. 

Na některých mých učitelích se tenkrát mně ani mým rodičům nelíbila jejich mylná představa, že příjezd oné speciální pedagožky z SPC je pro ně jakási kontrola nějakou výše postavenou autoritou. V přítomnosti té tyflopedky jsem si proto hlavně na prvním stupni základní školy připadala jako cvičená opice. Moji učitelé, mající tyto nesmyslné obavy z příjezdu té pracovnice, po mně totiž následně chtěli, abych jí předvedla, jak umím zpívat, co dokážu nakreslit fixem, nebo jak mi jde český jazyk či matematika. Možná to se mnou mysleli dobře - zkrátka chtěli někomu ukázat, jaká jsem chytrá a talentovaná žákyně. Mně tohle předvádění se, možná až chlubení se svými eventuálními dovednostmi a průměrnými znalostmi, bylo ale vždy nepříjemné vlivem mojí skromnosti i uzavřenosti do sebe. Ta samá tyflopedka mě proti mojí vůli i za našimi zády neznámo proč chtěla dostat na speciální školu s internátem do Prahy. Mým rodičům se to rovněž vůbec nelíbilo a samozřejmě také respektovali můj silný nesouhlas s touto velkou změnou, proto s tím pracovnice nepochodila. Na druhém stupni mojí základní školy ji vystřídala jiná tyflopedka. Ta se již více zajímala o to, co jí opravdu náleželo, a však z nejasného důvodu mě chtěla proti mojí vůli přetvořit na extroverta, který se do všeho hrne s vervou, a který vždy na všechno reaguje rychle i sebejistě. Já ani moje rodiče jsme tehdy nechápali, jak si může myslet, že mě kdokoliv může náhle od základů předělat mou povahu, a proč by se to vůbec mělo stát, jestliže jsem od jakživa šťastná jako introvert. S mým nástupem do prvního ročníku ji vystřídala již třetí pracovnice z SPC. S tou jsme byli já i moje rodiče ze začátku spokojení. Byla příjemná a snažila se být nám nápomocná v oblasti přizpůsobování mi podmínek k učení. Na příklad schválila můj rozpis zkoušení na dny, myšleno za den jen jedno moje zkoušení pro moji menší zátěž. Na konci prvního ročníku se postarala o změnu mojí asistentky, neboť ta stávající dělala víc škody než užitku. Také navrhla prodloužení mého středoškolského studia o rok, tedy ze standardních čtyř let na 5 let s tím, že ve čtvrtém ročníku bych si uzavřela jen ty školní předměty, ze kterých nebudu maturovat, a v pátém ročníku bych se díky tomu mohla o to víc věnovat jen těm maturitním. Prodloužení mého studia o rok se opravdu uskutečnilo a velice mi pomohlo k úspěšnému vykonání maturitní zkoušky. To však předbíhám ve vyprávění. Ta moje třetí tyflopedka z SPC se později bohužel změnila k horšímu. Párkrát o mně do zprávy napsala nepravdivé informace. Často mou matku nenechala mluvit - skákala jí do řeči, nic jí nevěřila a mluvila souběžně s ní. Ve svém třetím ročníku jsem získala již čtvrtou speciální pedagožku z SPC. Tu bych hodnotila nejhůř z těch celkových čtyř. Nikdy neřešila to, co bylo v jejích kompetencích. Raději marnila čas familierním rozprávěním se mnou o nic neřešících tématech typu moje záliby, co mi chutná k jídlu a k pití, nebo jaké mám ráda vůně apod. Mojí matce ani ona nic nevěřila a o mně šířila vymyšlené informace. Proto s ní byla velmi těžká spolupráce. S koncem mého studia na střední škole jsme já i moje rodiče ukončili kontakt s SPC. Mrzelo nás tehdy, že se moje stávající tyflopedka odtamtud ani nezajímala o výsledek mojí maturitní zkoušky, jestliže nás navštěvovala 3 roky, takže už nás trochu poznala.