Nečekaný objev ve skříni u nás doma aneb co mohou způsobit zbytky zraku spojené s úlekem

Stalo se mi to jednou večer. Tenkrát jsem ještě měla zbytky zraku v pravém oku. Na levé oko jsem již neviděla vůbec. Bylo mi tenkrát už 14 let. Měla jsem tehdy zrovna dlouhou chvíli, proto mě napadlo zredukovat různorodý obsah veliké trojdílné skříně ve svém studentském pokoji. Byly v ní věci mých rodičů i moje. Vlastně jsem ani přesně nevěděla, co všechno se v ní nachází. Běžně jsem ji totiž neotvírala. Tuto velikou skříň jsem měla ve svém studentském pokoji jen proto, že v našem panelákovém bytě 3 + 1 nebyla kam jinam dát. Bylo pro mě náročné prodírat se všemi tamními našimi věcmi. Nebylo jich tam tolik na počet, ale byly objemné i těžké. Musela jsem si rukama odhrnout několik našich zimních bund, visících na ramínkách, abych dobře mohla na předměty pod nimi i za nimi. V dolním pravém rohu této robustní skříně jsem našla velikou papírovou krabici od nějakého našeho kuchyňského spotřebiče, plnou mých starých výkresů, vyvedených černým fixem. Ty moje letité kresby si moje rodiče už několik let nechávali na památku. Vlevo vedle nich ležela na podlaze skříně bachratá mikroténová taška, naplněná čímsi nedefinovatelným. Za ni ten večer už nedopadalo sporé žluté světlo mého lustru se dvěma žárovkami. Proto byl za ní stín a já jsem nevěděla, co se za ní nachází. Proto jsem ji vzala za obě ucha s úmyslem vytáhnout ji ze skříně na koberec a podívat se do ní i do skříně za ni. Nebyla příliš těžká. Jak jsem zatáhla za onu mikroténovou tašku, náhle se ozvalo: "Písk!" Společně s tímto pronikavým zvukem vyjel z té mikroténové tašky na zem malý černý váleček. Byla to taková chvilička, že jsem i kvůli své slabozrakosti ani nestihla pouhým pohledem zjistit, o co přesně se jednalo. Také já jsem vypískla, jak jsem se toho nečekaného vizuálního i zvukového jevu lekla. "Máme snad ve skříni myš?", proběhla mi v tu chvíli hlavou otázka. Nikdy jsem se myší nebála ani neštítila, pouze mě v tu chvíli zarazilo, kde by se vzala ve skříni. Ve vteřině toho úleku jsem navíc nebyla schopná reálně ani logicky přemýšlet. Pozorněji jsem pohlédla na ten malý černý kousek čehosi nejasného na zemi. Připadalo mi, že už se nehýbe. Každopádně už ani nevydával žádné zvuky. Na svém strakatém koberci tmavších barev růžové a fialové jsem pouhým okem nerozpoznala jeho přesný tvar. Proto jsem se ho dotkla prsty pravé ruky. Bylo to na omak hladké, kluzké a měkké. Na obou koncích to mělo kruhový otvor. Došlo mi to a začala jsem se smát. "Vždyť je to jenom tapeta", pomyslela jsem si. Opravdu. V té mikroténové tašce ve skříni byly zbytky barevných tapet i krepového papíru. Jak jsem tu tašku vyndávala z té skříně, vyklouznul z ní smotek černé lesklé tapety a dopadl na můj koberec před skříní. To zapískání, které se v tom okamžiku ozvalo, byl zvuk způsobený přejetím té padající lesklé tapety po jiné lesklé tapetě v té tašce. Ulevilo se mi, že nemáme ve skříni "nezvaného zvířecího hosta", uklidila jsem onu černou tapetu do tašky, do které patří, zavřela jsem příslušnou skříň a s veselým zážitkem v paměti jsem se šla věnovat jiné činnosti.

Autorka: Pavlína Fuksová