Přešla jsem na jinou základní školu

Po sedmi letech na základní škole v místě svého bydliště, z čehož dva poslední roky - šestá a sedmá třída, pro mě byly plné stresu a komplikací, jsem změnila základní školu. Měla jsem na ní dochodit 2 poslední roky. Opět se jednalo o mou integraci na běžné základní škole. Druhá základní škola nebyla v místě mého bydliště. Byla výhoda v tom, že můj otec tam vyučuje, proto mě tam mohl ráno vozit autem a odpoledne mě odtamtud vozil domů. To jsem měla už jen světlocit, proto jsem při výuce používala notebook s hlasovým výstupem pro zápis v jazycích českém, anglickém a německém, přírodopisu, zeměpisu, fyzice a chemii, a Pichtův psací stroj pro matematický zápis. Ta nejde psát na počítači. Při výchově ke zdraví i občanské výchově jsem pracovala vždy ústně, stejně jako při hudební a výtvarné výchově, kde jsme ještě nebrali dějiny, a také při dějepisu, kde nám učitelka každou hodinu pouštěla na celou dobu filmy o dějinách lidstva. Ty byly slovně komentované, díky čemuž jsem je měla zprostředkované i já. Proto mi asistentka nemusela komentovat děj v nich. V tělesné výchově jsem měla ze zdravotních důvodů omezení. Asistentka se mnou cvičila jógu. Ta je vhodnější pro nevidomé, než klasický tělocvik. 

Měla jsem štěstí na asistentku pedagoga. Byla skutečnou osobností, na rozdíl od mých předešlých dvou asistentek z mateřské školy a první základní školy. Díky své hluboké empatii se tato asistentka uměla vžít do problematiky osob s jakýmkoliv postižením. Proto mi byla vždy nápomocná. Vždy si zodpovědně plnila pracovní povinnosti. Také moje třídní učitelka se k mému příchodu postavila dobře. Seznámila vidící spolužáky s mými specifickými potřebami. Vzala naši třídu do Kavárny po tmě v Praze i do zatemněného bytu a ztvárněné ulice po tmě - překážky a zvuky projíždějících automobilů. Chtěla spolužákům přiblížit život nevidomých osob. Ukázala jim i vypůjčené braillské texty. Pár braillských znaků se dobrovolně naučila i učitelka českého jazyka. Asistentka i učitelka matematiky již déle uměly všechny braillské znaky. V hodinách všech tří jazyků, přírodopisu, chemie a fyziky mi byl umožněn odpočinek od používání notebooku. Náplň těchto vyučovacích hodin se pravidelně skládala i z ústních cvičení. Zkoušená jsem byla též mnohdy ústně nebo jsem odpovědi diktovala asistentce, která je psala na papír s testem. Hlavně v německém jazyce mi byly tolerovány chyby v psané podobě slov, neboť když je sama nečtu, nemohu si u všech pamatovat, jak se píší. Z předmětu informační a komunikační technologie jsem byla osvobozená. Při něm jsem si mohla odpočinout. Proto jsem si zatím dobrovolně zpracovávala úkoly do jiných školních předmětů, abych měla o to víc volného času doma. Při tomto školním předmětu jsem nemohla pracovat na tomtéž, jako spolužáci. Na svém notebooku pracuji se speciálním programem pro nevidomé. Ten ovládám jen klávesovými zkratkami, nikoliv myší. Proto mám na všechno na něm jiný způsob, než mají vidící lidé. V předmětu člověk a svět práce i v zeměpisu jsem se setkala s despektem a ignorací zřejmě kvůli tomu, že mám handicap. 

Při výtvarné výchově jsem v osmé třídě měla každou vyučovací hodinu zajištěný zajímavý program. Někdy byl společný, ale přizpůsobený mně. Jindy jsem měla svůj vlastní, když činnost pro spolužáky nešla upravit na využití hmatu. V deváté třídě jsme měli na výtvarnou výchovu jinou učitelku. Ta mě velice podcenila a evidentně jsem podle ní nebyla hodna toho, aby se vymýšlením programu pro mě byť jen trochu zaobírala. Každou vyučovací hodinu mi zadala příliš jednoduchou, až nedůstojně dětinskou činnost typu stavět si na lavici z uzávěrů petlahví, zřejmě ve smyslu, že nic jiného nesvedu. Asi si myslela, že kvůli absenci zraku jsem automaticky zaostalá. V anglickém jazyce jsem si zde alespoň částečně doplnila velké nedostatky svých znalostí a schopností z bývalé základní školy. Tam jsem v sedmé třídě zameškala téměř všechny hodiny angličtiny, kam mě moje bývalá asistentka bezdůvodně nevodila. Na této základní škole se nikdy nestalo, že bych byla vyčleněná ze školního výletu, nebo že by si někdo nevěděl rady s tím, jak mi přizpůsobit školní akce. Také spolužáci byli ke mně ohleduplní a přátelští.

Autorka příspěvku: Pavlína Fuksová