Třetí moje středoškolská asistentka

Poté, co moje již druhá asistentka na střední škole v průběhu mého třetího ročníku opustila tohle své zaměstnání, získala jsem už třetí středoškolskou asistentku. Ze začátku jsem s ní byla spokojená. V té době byla totiž celkem příjemná a snažila se být mi při výuce nápomocná podle mojí momentální potřeby, jak to vyžadovalo tohle její zaměstnání. Ve volných chvílích během vyučování jsme si povídaly. V mnoha záležitostech jsme se shodly. Občas jsme se i zasmály. Již ke konci toho třetího ročníku studia se však dost změnila, a to bohužel jen k horšímu. Neznámo proč mi v té době totiž začala naschvál vnucovat činnosti a změny, v jejichž případě věděla, že se jim bráním. Chtěla po mně totiž, abych jela na letní tábor, na kterém jsem ze své vůle nikdy nebyla, abych změnila střední školu a byla bych na internátu, a abych místo své velice oblíbené hudby ze šedesátých až devadesátých let, na které jsem vyrůstala, poslouchala něco moderního. K ničemu z toho mě nepřinutila. Párkrát mi také naznačila, že bych se podle ní měla odstěhovat od rodičů. 

Se začátkem mého čtvrtého ročníku studia bohužel ještě přitvrdila. Její nynější chování už hraničilo s psychickou šikanou. Začala mi v té době totiž křivdit až potupným způsobem, neboť na mě sváděla, že svou biologickou potřebou znečišťuji dívčí toalety, že předbíhám na školních toaletách, a že veškeré negativní dění v naší třídě působím já. Nebrala vážně moji slovní sebeobranu proti těmto jejím křivým obviněním mě. Bez mého vědomí i svolení nahlédla do mojí anonymní slohové práce, načež mi přiřkla smyšlené negativní povahové vlastnosti, vytvořené z pointy onoho mého slohu. Ve chvilce mojí nepřítomnosti mi schovala bundu a škodolibě mě ji nechala po slepu hledat v naší třídě, aby mě tím donutila k tomu říci si jí o pomoc. Tu bundu jsem si tam však našla sama. Snažila se mě přimět ke kladnému vztahu ke spolužákům, z nichž polovina se ke mně stavěla velice odmítavě. Tahle asistentka měla dokonce výrok, že pozná, když je někdo týraný, a že poznala dítě, které bylo zavřené ve sklepě, až přišlo o zrak. Mohu jen pevně doufat, že nic z toho nesměřovala na mě a na moje rodiče. Často se mi pletla do soukromého života. Moji pouhou introverzi si mylně vykládala jako moje trauma z domnělého utlačování mými rodiči. V kontrastu s tím vším mi dala malý dárek k Vánocům. 

V mém pátém ročníku studia (měla jsem středoškolské studium prodloužené o rok kvůli svému handicapu), se opět dost změnila, tentokrát spíš k lepšímu. Rázem mi totiž přestala křivdit, cokoliv mi vnucovat a zraňovat mě na duši necitlivými poznámkami. Dobře jsme si nyní rozuměly, jako tomu bylo brzy poté, co jsem ji získala. Nyní mi na ní vadil pouze fakt, že pravidelně přicházela na vyučování pozdě, klidně až v polovině vyučovací hodiny, ani se přítomnému vyučujícímu a mně neomluvila.

Autorka: P. Fuksová