Zneužívání cizího postižení ve svůj prospěch

Ve svém dosavadním životě jsem poznala hodně lidí, kteří mi byli nápomocní a respektovali mě jako svébytnou a plnohodnotnou osobu. Setkala jsem se ale i se dvěma jedinci, kteří bohužel ve svůj prospěch zneužili mého zrakového postižení. V obou případech šlo bohužel o moje dvě asistentky na základní a střední škole, které by správně měly být jedněmi z nejempatičtějších osob ve vztahu k lidem s postižením. Poprvé v životě jsem se s podvodem v této oblasti setkala ve svých deseti letech, kdy jsem ještě měla zbytky zraku v jednom oku. Tehdy mi asistentka na základní škole chtěla při obědě ve školní jídelně zamíchat nakrájenou potravinu, kterou jsem odmítala, že mi nechutná, do kousků jiné potraviny, kterou jsem měla ráda. Chtěla mě takto donutit ke konzumaci i té odmítané tím, že podle jejího názoru neuvidím na to, co nabírám na lžíci, takže nevědomě sním i to, co nechci. Myslela si asi, že jsem tak

hloupá, že ani v ústech nerozpoznám chuť nechtěné složky daného pokrmu, vlivem čehož vše mechanicky spolykám a ona tak nade mnou zvítězí. Naštěstí mi to nakonec neudělala.

Ještě hůř se však vyznamenala moje další asistentka, tentokrát na střední škole, kde jsem neviděla již vůbec. Když moje třída při hodině ekonomie psala anonymní slohovou práci na téma Co si myslíme o dnešní mládeži, seděla vedle mě v lavici, tajně se mi dívala na monitor notebooku s hlasovým výstupem pro nevidomé, co na něm píši a vše si pozorně četla. Já jsem o této její drzosti celou dobu bohužel nevěděla, protože vedle mě byla potichu, takže jsem nerušeně psala dál a nic jsem ve slohu netajila. Zbytek vyučování ten den proběhl v klidu, jenže další den na mě z ničeho nic vyrukovala se smrští křivých obvinění typu, že nemám ráda lidi, nemám srdce, že jsem nikdy nezažila nic příjemného apod. Teprve když jsem se jí zeptala, proč si to myslí, dozvěděla jsem se od ní, že si den předtím četla ten můj sloh, z jehož obsahu usuzuje to, z čeho mě neprávem nařkla. Jindy ta samá moje asistentka neznámo proč tolik usilovala o to, abych si jí řekla o pomoc i ve chvíli, kdy si vystačím sama, že mi ve chvíli mojí nepřítomnosti schovala bundu a po mém návratu mě ji zlomyslně nechala po slepu hledat po celé naší školní třídě, kde jsme tou dobou byly samy. Očekávala zřejmě, že mě to nekonečné hledání beze zraku po sléze vyčerpá natolik, že se nakonec vzdám a požádám ji, ať mi tu bundu najde. Já jsem se před ní však rozhodně nemínila shodit tím, že se vzdám v něčem, o co tolik usiluji (být maximálně možně samostatná), že jsem si tenkrát při zarputilém hledání své bundy umínila, že ji budu sama hledat, dokud ji sama nenajdu, ať se tím zdržím jakkoliv dlouho. K tomu jsem schválně předstírala naprostý klid bez emocí a nervozity ve smyslu, že mi momentální situace vůbec nevadí, a že mám času dost. Pátrala jsem po své ztracené bundě ve třídě možná déle než 10 minut, až jsem ji našla ležet na dvou židlích, přiražených k sobě a zasunutých sedáky pod lavici. Poučila jsem se však, a příště jsem si skoro všechny své věci, které jsem měla ve třídě, brala s sebou raději i na školní toaletu, aby mě po návratu do třídy nečekala žádná zákeřnost. Paradox je to, že tento necitlivý a nespravedlivý člověk - myslím jím výše zmíněnou svou asistentku ze střední školy, dříve údajně pracoval v sociálních službách.

Na kurzu tvůrčího psaní, kam chodím, měla jedna členka názor, že je "přeci jedno, jak barevnou záložku do knihy dostanu, když stejně nevidím." Přitom ví, že prvních 14 let svého života jsem viděla, byť slabě, takže znám barvy, tudíž mi nemusí být jedno, jakou barvu bude mít nějaká moje věc. Mohu s jistotou říci, že já bych nikdy nikomu neudělala nic z výše popsaných čtyř činů mých dvou bývalých asistentek. Všechny čtyři je považuji za cynismus, potupu a bezohlednost. Doufám, že už nezažiji mnoho dalších takto nepříjemných situací.

Autorka článku: Pavlína Fuksová